AYAHUASCA
Ayahuasca je osm tisíc let známá indiánská, psychedelická droga a národní, léčivý a státem Peru uznaný nápoj, který jsem v Peru poznal. Ayahuasca zprostředkovává odpověď na všechny tři otázky společné celému lidstvu: Odkud přicházíme?, Co jsme? a Kam směřujeme? Nebojím se říct, že se jedná o Absolutní poznání. Ale je to jako s tím slamníkem – Kam s ním?
Podstata světa a jeho Hybatele je tak křehká a jednoduchá, že se dá odezřít z kapičky rosy a přesto kultura, lidské dějiny, miliony osudů, celý ten propletenec světa, který jen tušíme, zůstává a je stálou součástí našeho vědomí. Odráží se v konečných činech našeho bytí. Tím vším nás tato liána, které Indiáni výstižně také říkají liána smrti, provede bezpečně během několika hodin. A často nám ukáže mnohem víc. Jde možná o empatii s celým Jsoucnem, o visualisovaný cit, o spatření Vědomí – proto je tento zážitek v podstatě nesdělitelný. Jen umělec, básník či malíř, používající metafory, dokáže zprostředkovat část ze svého prožitku, ale nikdy by toho nebyl schopen, bez virtuosní znalosti řemesla a vnitřní kázně.
Ayahuasca zjevuje srozumitelně i neúprosně nevědomé obsahy Universa. Nejprve vás konfrontuje s vlastním utajeným obsahem osobního nevědomí, aby vás takto očistěného přivedla k transcedentnímu prožitku Jednoty s každým atomem, s každou částicí, až jste to jenom Vy, který tvoříte Prostor. Jste jeho obsahem, jež obsahuje vše.
Evropan se s takovým prožitkem jen těžko vyrovnává, neboť svého Boha personifikoval a oddělil od Přírody. Indián ale bez obtíží splývá s přírodou, není zatížen zbytněním Já, nadstavbou superega, tedy „vyšší“ – abstraktní morálkou, lépe řečeno konvencemi a abstraktními pojmy, neživými životy, zoombími kybernetiky, počínajícími se rodit a ohrožovat prožitek společného já již v počátcích dějin evropské civilisace.
Peruánský Indián, obklopený kypícím životem přírody, pocítí při psychedelickém zážitku na okamžik hrůzu z hladového jaguára a protože nestojí v deštném pralese na vrcholu potravinového řetězce, neprožívá tolik obtížnou regresi svědomí a zodpovědnosti, strach ze ztráty ega – sebekontroly, jako Evropan. A není pak ani překvapen, splyne-li s pralesem v jednotě svého bytí. Jeho vnitřní oko se neupírá tolik k sobě, ale může čerpat praktické informace z nekonečné studnice vědomí pro sebe a svůj kmen. To také jedině vysvětluje léčitelské schopnosti šamanů, které jsou postaveny empatickém vztahu s přírodou, na dokonalé farmaceutické znalosti pralesních rostlin.
Co je možné si z takového, třeba i jediného setkání s Absolutnem odnést, je vzpomínka - věčné světlo které nepohasíná a osvětluje naší cestu Labyrintem světa.
Jen v Labyrintu svého života, složité stavbě: bludišti pocitů, přání a zklamání, dokážeme zapomenout Odkud jsme přišli, Co, nebo Čím jsme a Kam směřujeme. Před zrozením, ve stavu absolutního vědomí, jsme totiž byli ve stavu absolutního obsažení (tak kostrbatě vyjadřuji to, co Lao´C jednoduše nazývá Tao). Ve stavu absolutního obsažení nemůžeme být tvůrčí, nemůžeme se bavit, hledat, zkoumat, učit se, milovat, radovat, trápit se a cítit. Proto hrajeme sami se sebou tu starodávnou hru na rozpadání v jednotlivosti, zapomnění a opětné sebehledání. Rozmetali jsme sami sebe Velkým třeskem na nespojité jednotlivosti, aby zůstala společná jen touha po celistvosti, tvůrčí energie a prostor, ve kterém bloudíme, tedy čas, vymezený smrtí pro radost z neustálé hry – Proměny forem.
Abychom mohli Labyrintem projít ve stanoveném čase, daném prostorem (ostatně čas a prostor je Stejnost a jeho rozdělení je jen účelové schisma, tedy záměrné zmatení, ztížení úkolu) a při sebeshledání v okamžiku smrti, obdivovat jeho krásu, je zapotřebí neztrácet během života pozornost. Dokážeme-li, přes složitost Labyrintu, žít rádi, daří se nám nezapomínat kudy jsme šli a kde jsme byli! Ocitáme-li se ale opět ve stejných slepých uličkách, říkáme si často: „Já blbec!“. A budeme-li dál zapomínat, budeme se ocitat stále v těch samých slepých uličkách a budeme mít občas chuť celou tu stavbu, Labyrint rozbít. Tím bychom ale jen zkrátili svůj život a rozbili tu nejkrásnější a nejtajemnější hračku jen pro její obtížnost.
Vždyť čím jsme starší civilizací, tím složitější stavíme Labyrint.
